|
Poustevnická tradice je součástí náboženského života lidí od počátku a nebylo lepšího místa pro poustevníky, než přirozené jeskyně. Většina skalních kostelů a kaplí je tak spojena s nějakým poustevníkem, který se zde usadil.
Počátky křesťanského poustevnictví jsou kladeny do Egypta do 2. poloviny 3. století po Kristu, kde vzniklo asketické hnutí, které vyzývalo muže i ženy k odchodu do ústraní a do pouště, která byla hodnotovým protikladem města, místem sepětí s Bohem, překonávání démonů, odvrácením od světa. V evropském prostředí poušť zastupoval les. Za otce křesťanského poustevnictví jsou pokládání svatý Pavel Thébský (228–341) a svatý Antonín Veliký (251–356). Pavel Thébský byl do ústraní vyhnán pronásledováním křesťanů, Antonín Veliký pocházel z bohaté a urozené rodiny a po vyslechnutí evangelia se rozhodl vzdát svého majetku a žít v chudobě. Zvláště přísnou formu poustevnictví provozovali tzv. stylité (sloupovníci), kteří trávili život na hlavici sloupu – nejznámějším je svatý Simeon Stylita starší na přelomu 4. a 5. století. Ve 4. století se rozšířilo klášterní hnutí, které se přísným kolektivismem stalo alternativou individualistickému poustevnictví. Poustevnictví si však svůj význam zachovalo a někteří mniši po průpravě v klášteře odcházeli k poustevnickému životu.
|